Můj osobní magazín. Všehochuť věcí, kterými si dělám život barevný, veselý, zábavný a zajímavý.
Poslední dobou, v tom všem hektickém školně-školkovém týdnu plném kroužků a dalších aktivit, nemám tolik času a sil doma s dětmi něco tvořit (maximálně tak upečeme buchtu nebo uvaříme polévku, ale roztahovat barvy a všechno, no, na to nějak nemám…). S brzkou tmou a sychravým počasím se už ale začíná nějaký ten čas vyvrbovat, a tak jsem se hecla a zorganizovala jsem nám dvě podzimní tvořeníčka, o která se ráda podělím. –čtěte dál-
I když moc rádi vyrážíme na známější turistická místa (třeba rozhledny, jééé, to už se zase těším, až začnou prázdniny!), stejně tak rádi občas jen tak zmizíme někam do lesů, kde předpokládáme, že nepotkáme živou duši, jen si užijeme jara v rozpuku, ticha přírody (takového toho jarního, kdy hlasitě zpívají ptáci a bzučí hmyz, takže to vlastně žádné ticho vůbec není) a těch nádherných vůní všude kolem nás… –čtěte dál-
Oslavy mám ráda, ale ty dětské mě nikdy moc nebraly. Sama jsem se jako dítě účastnila tak dvou a pro naše děti jsem ještě žádnou neorganizovala. Nemluvím samozřejmě o komorních rodinných oslavách, ale o takových těch, kam pozvete partu dalších dětí a vybíráte si mezi tím, zda vám z domu udělají kůlničku na dříví, anebo raději zaplatíte nějakou hernu (obojí ale nakonec vyjde docela draho). –čtěte dál-
Kdo by je neznal! Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř, to jsou mistři v tvorbě písní pro děti, kterým v našich luzích a hájích (a nejen v našich) není široko daleko rovno. A tak když jsem zjistila, že chystaná premiéra Divadla Radost s názvem Operky znamená, že se u nás v Brně nazkouší jejich kouzelné opery pro děti, skákala jsem radostí půl metru vysoko. A když jsem to řekla dětem, ty skákaly aspoň dva. Však taky Červená Karkulka nás provází našimi životy už asi třetím rokem a přísahám, že kdyby mě někdo v noci vzbudil a zanotoval kousíček melodie z kteréhokoli místa, dozpívám to všechno do poslední notičky. –čtěte dál-
Přípravy to byly vskutku dlouhé – celých devět měsíců se to tvořilo, rostlo a vyvíjelo. Zkrátka taková ta standardní doba, kterou potřebujete k tomu, aby světlo světa spatřilo nové miminko. My jsme si však nepořídili miminko opravdické, ale nový projekt, který nese hrdé fantasy jméno: Magikam. –čtěte dál-
Loňské covid Velikonoce pro mě byly premiérové v tom, že jsem měla chuť uspořádat u nás na zahradě akci pro děti a kamarádky, protože stejně nikde nic jiného nebylo. Letos už sice byla situace jiná, ale chuť uspořádat druhý ročník velikonoční stopovačky u mě ještě vzrostla – důkazem budiž to, že se nás nakonec sešlo pět maminek a deset dětí (plus dvě děti těsně před vyloupnutím na svět). A zase se plnily úkoly, zpívalo se a dovádělo a opět na konci čekala na úspěšné lovce odměna v podobě velikonočního pokladu. –čtěte dál-