Řícmanice – jarní výlet pro zdraví a pro radost
I když moc rádi vyrážíme na známější turistická místa (třeba rozhledny, jééé, to už se zase těším, až začnou prázdniny!), stejně tak rádi občas jen tak zmizíme někam do lesů, kde předpokládáme, že nepotkáme živou duši, jen si užijeme jara v rozpuku, ticha přírody (takového toho jarního, kdy hlasitě zpívají ptáci a bzučí hmyz, takže to vlastně žádné ticho vůbec není) a těch nádherných vůní všude kolem nás…
Myslím, že tohle vyhledávání odlehlých, liduprostých míst je takový pozůstatek z dob covidu, lockdownů a zákazů sdružování, kdy jsme prostě vyráželi do přírody a vyhledávali místa, která ostatní neznají. A nějak nám to asi už trochu zůstalo.
Jednoho sobotního rána jsme se proto sbalili, zabodli prst do mapy a vyrazili směrem Řícmanice, kde jsme už měli delší čas v merku naučnou stezku zdraví Hvozd vedoucí přes Arboretum a vůbec taková pěkná místečka, která jsme si dokázali živě představit. Není to sice úplně odlehlé místo a nějaký jiný turista se tam nalézat může, ale ani zdaleka to není takové to turisticky vyhledávané místo, které dělá z přírodní památky učiněný Václavák…
Pravda, nutno říct, že ten start nebyl úplně nejšťastnější, protože po vysednutí z auta z nějakého záhadného důvodu postupně všechny děti řešily problémy galaktických rozměrů (a každé dítě jiný, takže těch gigantických problémů tam bylo trojnásobně), první část cesty nám proto zabrala asi půl hodiny a sežrala téměř celou rodičovskou staminu vyšetřenou právě na tento výlet…
Naštěstí se nakonec podařilo problémy vyřešit a mohli jsme se vydat na cestu. Na začátku jsme tedy chvíli pochybovali, protože mapa nás vedla přes pastviny a my jsme očekávali cestu, ale pak už bylo vše bez problémů, i proto, že jsme sledovali turistickou značku.
Od začátku jsme neměli v plánu projít si celou trasu, ale vybrat si vlastní, poloviční okruh (když se podíváte do mapy, jde o tu levou část). Užívali jsme si ticha přírody, čerstvě zelené trávy a lístečků, které začínaly zrovna rašit. Co nás ale překvapilo úplně nejvíc, byla krásná studánka Prosba lesa, na kterou jsme cestou narazili. Vznikla už v roce 1938 a je na ní vyryto toto:
„Milý člověče! Jsem dárcem tepla v tvém krbu za chladných nocí a dárcem přívětivého chládku v žáru letního slunce. Já jsem dal trámoví tvemu obydlí a desku tvému stolu, ze mne je lože ve kterém spáváš i kleč tvého rádla. Já jsem dodal topůrko do tvé sekery a branku do tvého plota. Ze mne je dřevo tvé kolébky i tvojí rakve. Jsem tím, čím pro blahobyt je chléb a pro krásu kvítko. Slyš tedy moji prosbu: Nepustoš mne!“
S mementem stromů, s tůňkou plnou žabích vajíček (bez jediného zaváhání a naprosto spolehlivě je poznala naše dvouleťačka, protože zrovna donekonečna čteme pohádku „Jak štěňátko chtělo malé pejsky“) a taky s velkou strání plnou podbělu – to si vůbec nevybavuji, že bych někdy v životě takovou záplavu podbělu viděla, úplně mě to pohladilo na duši.
U studánky jsme se zdrželi nejdéle, protože jsme zde také na odpočívadle svačili a kluci stavěli domečky pro skřítky s takovou vehemencí, že se jich tam může nastěhovat pěkně početná rodinka.
Další cesta už vedla jen pěkným probouzejícím se lesem až k Arboretu (to ovšem není přístupné) s památníkem stromů a také ke kůlům, které si děti samozřejmě pořádně prolezly. A pak už jen cesta dolů (neobešla se bohužel bez pádů na klouzavé suché cestě) a zpátky přes vesnici k autu.
Tohle je přesně ten typ výletu, o kterém se vlastně nedá nic moc napsat, protože na vás po cestě nečekají žádné velké atrakce, ale jde jen o to užít si čerstvého vzduchu, slunečních paprsků a společného času. I když pravda je, že pokud si chcete projít stezku zdraví celou, u každého zastavení na vás čekají kromě zajímavostí o kraji také cviky, které si zde můžete provést. Tak zdraví zdar!